Mlok 2016 aneb Výš už to nejde

Cena Karla Čapka, nebo taky Cé Ká Čé. Vrchol soutěží tuzemské fantastiky, protože prestižnější sborník tu nemáme. Jak je zmíněno v předmluvě Jiřiny „Aquily“ Vorlové, „co je olympijská medaile pro špičkové sportovce, to je u nás nominace v Ceně Karla Čapka pro naše autory fantastiky. A pokud někomu přijde zvláštní srovnávat literární soutěž s vrcholným sportovním svátkem, pamatujte, že už staří Řekové měřili nejen tělesnou zdatnost, ale i vytříbenost ducha.“

Pravda, jsem v případě tohohle sborníku trochu čtecí lemra, protože i když jsem dostal dva autoráky už na předávacím večeru, tak jsem celý svazek dorazil až teď. Je to ale způsobeno mým netíhnutím ke sborníkům a oblibou rozsáhlejších literárních celků. Takže co tady vlastně máme?

A jeho plášť byl z ptačích per…

Velmi dobrý námět přenášející do fantastiky drogy v takřka nejuniverzálnější podobě. Prostředí je popsáno kvalitně, na druhou stranu výrazně nepřekvapí, obsahuje zkrátka od tabákového kouře po hádky v přístavu a peroucí se kočky všechny prvky, které do takového popisu patří. Níc víc, nic míň. Je znát inspirace Zaklínačem v úvodním rozhovoru i na tom, jak na hypnomanta lidé shlížejí. Co mi technicky dost vadilo byla absence jmen postav nebo krabičky, které v příběhu vystupují, a na druhé straně pojmenování město i zmínění magické akademie, která ale žádnou roli nehraje. Pokud by mág byl samouk, vyjde to prakticky nastejno. Druhá věc, ke které to vede, je nutnost neustále opakovat různé výrazy pro postavu hypnomanta. Připomíná mi to situaci, kdy jsme na jazykovce psali slohovku a udělali to podobně. Lektor se plácl do čela a s povzdechem se zeptal: „Slyšeli jste někdy o tom fascinujícím vynálezu, kterýmu se říká jména?“ Fungovalo by to možná u velmi krátké hříčky, ale tady to hlavně u vyjednávání v hospodě a během souboje hrozně mlátí do očí. Buď vůbec nic, nebo všechno, ne půlkrok. Otevřenější konec nevadí, lehce jsem si říkal, jestli se nezjeví i jiná noční můra, než ta od rybáře. Celkově zatraceně dobrý a funkčně propracovaný nápad v dobrém prostředí, který ale notně strhává výše zmíněné řemeslné podání.

Jsem Korin, mág

Je škoda, že tohle nebylo delší, protože zákonitosti magického světa byly celkem zajímavé, ale na tomhle malém jevišti zastínily všechno ostatní a jejich využití bylo hodně předvídatelné. Jazyk adekvátní, ale ničím moc nevybočující.
Mág je představen jako prakticky ničím neomezená a nelimitovaná osoba, která nemá nepřítele, kterého by v povídce silněji pocítila. Je to taková fantasy verze Christiana Greye, který si dělá co chce, protože magie, a není ničím reálně ohrožen.

Milá paní Schwarzová

Moc se mi líbilo budování pnutí i s použitím různých typů podpisu a konečné prosté shrnutí toho, že druhá strana nemá na výběr. Klidně bych jeden dva dopisy přidal…

Nekromantka

Velmi příjemný a osvěžující začátek vyvolávající nejistotu – je to vtip na kamarády, LARP nebo je hrdinka opravdu odjinud? Styl psaní sice nijak moc nevybočuje a finále neurazí ani nenadchne, ale úvahy o životě a Smrti a vůbec mechanismus nekromancie jako magie udržující svět v rovnováze podobně jako jinde druidi, to vše bylo opravdu fajn. A klidně jedna navíc za jméno hrdinky…

Pod spinodálou

Britský miliardář Sir Richard Branson propaguje u nových projektů tzv. „obálkovou metodu“. Nejedná se o úplatky, ale o prostou skutečnost, že pokud nejste schopni svoji myšlenku popsat na dopisní obálku, je příliš složitá.
Je velká škoda, že tato Seinerova vynikající metaforická bajka o identitě, volbě a povaze kovu zůstává obalena příliš mnoha slupkami jazykové i pojmové bariéry, kterou osobně sice oceňuji, ale výsledek je jako vynikající dort ve výkladu cukrárny – vidíte ho, máte na něj chuť, ale v cestě k plnému užití dojmu je sklo.
Existuje celkem trefné přirovnání o lidské specializaci, které říká, že specialista je člověk, který ví stále více informací o stále méně věcech až nakonec ví naprosto všechno o ničem.
Pokud čtete jen jeden literární žánr a snažíte se pak psát příběhy, jste téměř jistě odsouzeni k nevybočení z úzké škatulky či cestičky. Pokud se věnujete důkladně jednomu vědeckému oboru, jste stejným způsobem odsouzeni k riziku, že použijete svoje znalosti pro perfektní metaforu, která bude ale pro širší čtenářstvo zcela neuchopitelná a nesrozumitelná, což podkopne nohy libovolnému záměru, námětu a přenosu myšlenky z jedné hlavy do druhé. Ne, nedělá mi problém si na internetu během čtení najít pár pojmů (v tomto případě třeba ingot), nebo se blíže seznámit s nějakou vědeckou teorií. Ne, není problém se s problematikou seznámit, ale je úkolem textu, aby to čtenář nepotřeboval, nebo aspoň ne příliš.
Pokud se pohybujete mezi žánry a mezi různými vědeckými obory, můžete napsat stejně hlubokou metaforickou bajku, která zapojí lidské závity a dovede je k novému poznání o světě či o sobě samých. Kromě jiného také tím, že bude srozumitelná, uchopitelná a že touhu po poznání probudí, nikoli umrtví či zmate.
Části textu měly dokonce určitou generičnost (sklo auta), kdy je zkrátka jednoduchá operace obalena do seznamu vyjmenování oborových přirovnání, což textu nepřidává. Ano, jeden extrém scifi je popsat kosmickou loď jako formu na dort nebo „jakoby nějak“, což je podle mě totální autorská fušeřina. Ale tohle je extrém druhý.

Zahrada

Hodnocení tohohle kousku se za dobu čtení několikrát změnilo.

Poprvé jsem spokojené přikývl při prvním projevu Alexova chování v chatě. Při navázání symbiózy s právníkem jsem se téměř tetelil, jak se krásně setkaly dvě odlišné duše s podobným přístupem a byl jsem zvědavý, co z toho vzejde.
Při odhalení linie s mizerným advokátem, exmanželkou a propojením jsem zoufale zaúpěl (doslova a nahlas) a hodnocení šlo dolů. Chápu tohle uchopení žánrové šablony, ale právě tenhle motiv vidím jako silné klišé, které likviduje jakoukoli hru s žánrem a jeho možnostmi. Konec to pak už jen potvrdil.
Faktem je, že jsem hodně částí už od začátku přejížděl více méně jen rychle pohledem. Ano, jsou výborně napsané, ale je to jako pohyb po šachových políčkách, kdy se z jednoho bodu můžete vydat jen několika směry, případně si vytvořit cestu vlastní. Zde to byl ten první případ. Navíc začínám mít u tuzemských textů trochu problém s tím, že čím dál tím více jazykově splývají, a kdybych měl povídky beze jména, nepoznám asi, kdo je ten a kdo onen, možná ani jestli to psal muž nebo žena.
Na druhé straně musím vyzvednout adekvátní jazyk postav i nezdrženlivost u vulgarismů, které do dialogů sedí a osobně nevěřím postavám, které mluví za všech okolností spisovně. Stejně tak plus za Alexovu morálku a odpor k manipulaci.

Hlavní chod

Nevidím v tom přílišnou absenci logiky, spíše kontextu a přijde mi, že by to sneslo něco před a něco za. Pokud jde o mentalitu lidí v neurčeném království i čase, je na tohle téma docela dost studií popisujících obdobný průběh v historii. Jo, nabízí se otázka, proč se jim někdo nepostaví, když je jich nepochybně málo. Jenže lidé dělají kolikrát opravdu šílené věci, jen aby se nemuseli s něčím konfrontovat nebo vybočit. Je to bizarní, postrádá to logiku, ale je to tak.
Mimochodem, obhajovat absenci logiky ve fantasy tím, že „je to fantasy“ je píčovina;-)

Doteky hrůzy, doteky štěstí

Na začátku mi to připomínalo krásně dětským projevem něco od Horelové a později bylo přetaveno ve Fantlovou. Přerod to byl drsný, nebral jakékoli ohledy a byl špičkově zvládnutý – stejně jako celý kus.

Když cvakne spoušť

Krásný nápad včetně popisu samotného nástroje, jen ty postavy a jejich motivy trochu tuctové včetně jejich konce.

Můj táta vodník

Civilní pojetí a naturalismus fungujícího zasazení vodníka do běžného prostředí funguje na výbornou. Jak u malé holčičky, tak u puberťačky. Trošku mě zamrzelo jen opakované použití fíglů „já vám o tom ještě nevyprávěla?“. Jak to musí skončit, je celkem zřejmé už od příchodu dvou pánů od R a člověk si jen říká, kdo bude mít na starosti odvetu. Což není rozhodně výtka, jen dobré najetí na hru očekávání finálního úderu a fantastika na chviličku ustupuje thrilleru.
Tohle krásné najetí ovšem dost podráží „finále“ zahrané v mých očích do autu a taky mi uniká, v čem měla být ona prohra. Přijde mi, že autor si nebyl jist, jak by to vlastně mělo dopadnout a mě po dočtení zůstal trochu WTF pocit, o to rozmrzelejší, že všechno předchozí bylo sakra dobře podané i navržené včetně ochutnávky duše. Na pomezí 3 – 4, protože průměr to určitě není.

Nachové pustiny

V základu slušně odvedená žánrovka, kterou strhávají dialogy, absence překvapení a kýčovitý závěr. Druhý a třetí faktor ovšem nejsou z mého pohledu tolik chybou autora, jako spíš vlastnosti konkrétního žánru, ve kterém se toho stran příběhové kostry asi moc jinak dělat nedá – ceteris paribus nabízí zkrátka potřebné rekvizity pro odhadnutelnou šachovou partii od postav přes enemíka až po poměrně klišovité finále. Důsledkem je, že aspoň rámcově odhadnete děj tak o dvacet stránek dopředu.

Problém mám s dialogy. Nevěřím postavám, které ve vypjatějších situacích mluví spisovně a/nebo v rozvinutých větách. To za běžných podmínek. V drsném prostředí – kterým postapo zcela jistě je – jim to nevěřím prakticky za žádných okolností, pokud nejde o kněze při mši. Takže když dvojice nastupující do džípu řekne „alkohol a tabák“ místo „chlast a cigára“, obracím oči v sloup. Protože tohle nezazní ani v putyce čtvrté cenové skupiny za běžného provozu. Někdy se to drží, ale celkově repliky spíš tíhnou bud k frázovitosti nebo nevěrohodné spisovnosti.

Zákon smečky

Hrozně mě potěšilo kvalitní zpracování tzv. „klovacícho řádu“, tedy mechanismu, kterým se rozdělují pozice v jakékoli skupině, což je vlastně jiný, vědečtější název pro „zákon smečky“. Úhly jednotlivých postav připomínají šachové tahy a jsou parádně využité. Potěšil i naturalismus, ve kterém se autorka nevyhýbala ničemu z toho, co může skupinu chlapů prakticky v izolaci potkat právě tehdy, když se „rozklovávají“. Osobně mi chybělo jen trochu ráznější finále v lidštější, nikoli političtější rovině a výraznější náběh na ně, protože v poměru s přípravou na ně je hrozně krátké, chyběl zkrátka ten moment čistého zadostiučinění. Linie s jednou totožností mi přišla lehce nadbytečná, text by imo fungoval krásně i bez ní. Možná je ale obětí na oltář tématu a struktury, která se nakonec zcela neuzavírá.

Škvarky

Děsivé u vize společnosti a dojímavé u vzpomínek na časy minulé…mikropovídka, po které si budete chtít dát vajíčka se slaninou, kousek čokolády nebo sklenku vína:-)

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.